Mabon nebo také Herfest je svátkem podzimní rovnodennosti, která letos nastává v noci z 22. na 23. září. Je to období vyvrcholení sklizně a uzavření plodného období Země. Vlády se bude postupně zmocňovat třetí podoba ženské bohyně zvaná Morana. Slunce odchází a jeho paprsky už hřejí méně, ve stínu je už zima. Cítíte nepokoj anebo touhu se „uvnitřnit“ a stáhnout se domů k sobě samé? Já jsem člověk, který s nástupem podzimu vnímá větší a větší klid. A cítím, že potřebuji čas k odpočinku a k jakési vnitřní očistě. A pro nás v Jamaru je to také čas k chystání a přípravě nových počinů a krásných věcí a zážitků.
V minulosti Mabon zahrnoval uctívání Bohů zemědělství a lovu. Když byly spíže plné, bylo proč se radovat a těšit se na dlouhé zimní období, kdy bylo méně práce. V opačném případě se naděje upíraly k tomu, že zima nebude tuhá a podaří se ji překonat lidem i zvířatům bez úhony.
K období podzimní rovnodennosti patří procházky usínající přírodou, příprava na uměleckou a řemeslnou tvorbu, na kterou máme v zimě více času, setkávání s přáteli a rodinou. Barvy, které přiřazujeme tomuto období, jsou oranžová, hnědá, červená a zlatá. Z drahokamů pak nosíme na posílení vnitřní rovnováhy a uzemnění karneol, tygří oko a achát. Symbolem pozdní sklizně jsou vinné hrozny a jablka.
Pro mě patří k tomuto období i houby. Ráda je hledám, zpracovávám i jím. Procházka vlhkým lesem, orosené pavučiny, hlavičky hub vykukující z nacucaného mechu nebo listí a občasné záblesky Slunce, které nejenže nepálí, ale skoro už ani nehřeje, to je uklidňující nezapomenutelný zážitek okořeněný navíc radostí z toho, když se hledání proměňuje v nacházení.
Na houby chodím odmala. Moji rodiče nám dětem věnovali dostatek času, brali nás na výlety do různých druhů lesa a učili nás rozeznávat jedlé, nejedlé a jedovaté houby. Pak jsme doma i pomáhaly se zpracováním a čerstvé řízky z hřibu nebo bedly – to byla pro nás jedinečná laskomina.
Dnes je mým rodičům oběma 87 let, špatně se jim chodí, a pokud naplní košík, ani ho pak neunesou. Ale když se chce, všechno jde. Takže si vezmou hůlky, místo koše mošnu přehozenou přes plece a v ní jako výztuha papírová krabice, aby se houby nerozmačkaly, a nůž přivázaný na provázku k mošně, aby se nemusel hlídat. A jede se do lesa, kde se dá jít po cestě anebo vedle ní a nejsou tam kopce a vrchy.
Včera jsme takto vyrazili a náramně jsme si to užili. Cestou v autě jsme zavzpomínali na všechny dávné houbařské příběhy a vzpomínky. Kdo se kdy v lese ztratil, kde jsme co kdy našli, jak jsme si to užívali na našich dovolených, a zavzpomínali jsme i na babičky a dědy a zasmáli se od srdce některým rodinným vtipům. V lese jsme pak našli i dost hub a trochu zchvácení, oni s plnými mošnami a já s plným košem, jsme se vraceli domů. Podzim už byl cítit z lesa i větru. Neodolala jsem a utrhla pár větviček jeřabin, chci si je dát na věnec na domovních dveřích. Poděkovala jsem pak ještě v duchu Zemi a životu za takové dary a prožitky.
Tak to je moje letošní oslava Mabonu: Setkání se svými skvělými celoživotními přáteli – mámou a tátou. A setkání s lesem. A poděkování. A mám jediné přání, ať je to příští rok zase tak.
0 komentáøù