Je konec ledna, noci se sice zkracují a dny prodlužují, ale já mám pořád pocit, že temnota se rozprostírá všude okolo. Hodně lidí, se kterými se setkávám, je smutných nebo nemocných, cítím se unavená a mám promrzlé nohy. Samota, která mi je mnohdy úlevou a ve které se často useberu a vyladím, je najednou plná nostalgie a místo úlevy přináší smutek.
Každé ráno se snažím cvičit svou sestavu a zpívám mantru, ale nedělá se mi to lehce a s radostí a na večerní sadhánu už mi nějak nezbývá energie. Markéta mi poradila, ať si ráno těsně předtím než mozek naskočí do režimu beta vln, tedy ještě v polospánku, zobrazím v mysli nějakou pozitivní afirmaci, ale na to stále zapomínám nebo nevím, jak přesně afirmaci zformulovat. Co vlastně chci ?! Jako bych to už už měla a nakonec mi to stejně vyklouzne jako voda mezi prsty.
Včera jsem cítila navíc zvláštní neklid, který mi způsobuje vnitřní chvění. Něco není v pořádku a rozvibruju se. Navenek se to projeví tak, že si začnu okusovat kůži na palcích kolem nehtů – no, je to nechutné, já vím, a vypadá to děsně, ale nemůžu si pomoct. Venku se spustila fujavice a dokonce zahřmělo. Vypadá to, že by bylo nejlíp jít vyrobit nějaký šperk nebo možná vytáhnout hlínu a pustit se konečně do těch lotosových misek, ale neklid mi nedovolí se na něco soustředit.
Beru do ruky knížku od mojí drahé přítelkyně Evy Rok ve Svatojánu a hledám konec ledna a začátek února, a ejhle, už čtu o svátku Imbolc/Hromnice. Začíná to takto:
„Ve zmrzlé studené zemi se počátkem února cosi děje. My to zatím ještě nepociťujeme, naše smysly jsou na tenhle zázrak krátké, ale ve stromech se probouzí míza a začíná pomalu stoupat vzhůru. Semínka, která se snesla k zemi koncem léta a na podzim, v rozmrzající půdě bobtnají a chystají se vyrazit, hlízám se otevírají očka. Každoroční zázrak už se chystá za oponou, ale herci si zatím opakují role, aby nic nepopletli. Režisérka Brigit, velká, něžná a laskavá bohyně světla velmi dbá na bezchybné představení.“ (Eva Francová, Rok ve Svatojánu)
Dál se tam píše o významu svátku pro Kelty a Slovany. Je to moc hezké čtení a podnítí mě ve vyhledávání dalších informací. Dočítám se o symbolech nového počátku, což je světlo Slunce a ohně, a o kříži bohyně Brigit.
Cítím najednou nutkání jít ven, i když tam zřejmě Perun (jak už teď vím) rozpoutal sněžnou bouři. Bydlím na kraji Blanského lesa, přímo pod vrchem, který Keltové nazývali Velká skála, a kde měli strážní místo. Celé okolí je u nás tajuplné a připadám si tu jak v posvátném háji.
Venku v lese mi dochází, že to je přesně to, co jsem potřebovala, že v přírodě vždycky najdu uklidnění a inspiraci, i když mi ledové krupky, které jsou hnány silným větrem, mlátí do kapuce. Cítím se velmi požehnaná, že mohu být v takovém ráji. A úzkost a neklid mizí. Užaslýma očima koukám na vše kolem sebe, stromy, kameny, rostliny, potok a zvířata (vidím letět krásného dravce, nejspíš poštolku, ale vyfotit jsem to nestihla) jako bych to viděla poprvé a uvědomuju si, že nejen Imbolc je nový počátek, že nový počátek je každý okamžik. Zklidněná a šťastná se vracím domů.
Na zahradě jsem pak ještě nastříhala několik vrbových proutků a doma z nich upletla další symbol svátku Imbolc, Brigitin kříž. Pověsím si ho na dveře. Chmury se rozplynuly, cítím klid a těším se na to, co přijde.
Mimochodem v lese jsem najednou uviděla runu. Doma jsem pak našla, že je to runa Algiz. Její název je překládán jako ochrana a je to mimořádně pozitivní symbol, který má vztah k božským dvojčatům, bratrům nebo sestrám vyskytujícím se skoro ve všech mytologiích. Vnímám to tak, že ačkoliv se nám to někdy nelíbí, všichni jsme bratři a sestry a to nejen s lidmi, ale se všemi živými organismy. A že se musíme navzájem chránit. Tak to je krásné poselství, no ne?
A taky mě napadla konečně ta afirmace. Ale, když dovolíte, nechám si ji pro sebe. 😊
0 komentářů